Poslední pólo - původní text

Poslední pólo

• Jožan – sadař
• Fanda – obkladač
• Anežka – jejich dávná láska / Trenérka – trenérka akvabelového družstva
• Akvabely

Veřejný bazén. Dva starší pánové se rozehrávají na poslední zápas ve vodním pólu. Hází si míčem. V druhé části plovárny je připraveno cvičiště pro akvabely na jejich pravidelný trénink.

1. Hra

Jožan:
Hop!

Fanda:
Hop!

„Hop! Hop! Hop!“ (ad libitum)

Jožan:
Chytáš jak ponocnej.

Fanda:
Házé! (nechytne míč)
Mě ti to dnes nějak néde.

Jožan:
No, koukám.

Fanda:
Asi ňákej vnitřní třas, nebo co.

Jožan:
Prosím tebe! Dělej!

Trenérka akvabely:
(postupně vcházejí. Fandy a Jožana si nevšímají)

Jožan a Fanda:
(Oba zbystří, když přicházejí dívky. Začnou se trochu předvádět) Hop! Hop! Hop!...

Fanda:
(znovu nechytne míč)
Dopr...kýnka!
(nedořekne, protože zachytí přísný pohled Trenérky)
(tišeji k Jožanovi)
Se mi nesměj. Včera jsem jedněm kachloval kópelnu a jak ti tam tak klečím, začalo mě bejt divně až úzko. Vony ty kópelny, čoveče, někdy vypadaj jak malý hrobky. Všude studený kachle, kachle, kachle... Si pak člověk přinde, že si obkládá vlastní hrob...

Trenérka:
Děvčata, dneska chci vidět nadšení! A úsměvy! Žádné mrtvoly.

Jožan:
(k Fandovi)
Kušuj!

Fanda:
Tak mě to nějak sebralo.

Jožan:
Raděj chytej. Ještě nás čeká zápas.

Fanda:
Jestli to svedem...

Jožan:
To máš z toho, že se při práci pořád válíš po zemi a lepíš jednu studenou kachlu za druhou. To moje stromy. Moje stromy, ty tě panečku nutí koukat vzhůru, vzhůru do nebes.

Fanda:
Bez mých kachlí bys žil na hlině jako zvíře.

Jožan:
Strom roste z hlíny!

Fanda:
Ty seš taky strom.

Jožan:
Chytej, kachlo! (hodí prudce míč Fandovi, až voda stříká)

Fanda:
(nechytne)To bys musel umět nejdřív házet, ty chorošu!

Trenérka:
(na Fandu) No tak, no tak!

2. Mládí

Jožan:
(chvíli si prohlíží trenérku)
(k Fandovi). Koukni na ňu. Nepřipomíná ti někoho?

Fanda:
Nevím. Koho myslíš že má připomínat? Mě už všechny připomínaj, že su akorát staré dědek.

Jožan:
Tak se koukni pořádně. Ten nosík, oči, pusa...

Fanda:
(podívá se)
...su dědek.

Jožan:
Celá Anežka. Že jo?

Fanda:
Cože?

Jožan:
Celá ona. No, řekni.

Fanda:
Achjo! Raděj se pokej a mysli na svó staró.

Jožan:
První láska. Na první lásku se nikdy nezapomene. Nedělej, jen nedělej, sám to víš.

Fanda:
Vím, nevím. Je to už tolik let, zapomínám.

Jožan:
Stejně si občas vzpomenu, a říkám si, jaký by to bylo, kdyby tenkrát neodešla, jestli by jsme byli spolu. Tenkrát, kapala mi šťáva za krk...
(Fandovi)
Ale to jen mezi náma dvěma, před starou nic neříkej.
(s povzdechem)
Kdybych aspoň tušil, co tehdy udělat líp...
(zasněně hledí k Trenérce)

Fanda:
Jožane, vypni motor. Čeká nás zápas.
-
Vždyť já jsem byl do ní taky celé poblázněné.

Trenérka:
Tak teď si vezmeme základní sestavu. Hezky dotahujte gesta, ladně, půvabně...

Árie - Fanda:
(dívá se směrem k dívkám a vzpomíná)
To jsem tenkrát jako učeň vypomáhal, nechali mě pokládat podlahu zastávky v Kuničkách. Plechová bóda rozpálená od slunka. Vedro mi bylo. Žízeň jsem měl. A pak – kdoví, kde se tam vzala. Stála proti světlu a ptala se mě. Ani nevím na co. Ani nevím, co jsem ji říkal, ale na dlažbu už pak nezbyl čas, ani další dny, ani celý léto...

Jožan:
(snaží se ho trefit)
Hop!

Fanda:
Jenže ses pak přichomét ty. Ty větvo . Příští léto na mě nemyslela.

Jožan:
Cha cha! To víš, lepší zboží na krámě.

Fanda:
Blboune nejapná!

Jožan:
Vzpomínáš? Ten další rok? Nezapršelo kolik tejdnů. Velký sucho. Země byla na prach, jen peckám to prospívalo. Sladší třešně, meruně a slivky už jsem nikdy potom nejedl. Ale mě počasí netrápilo. Ba, že ne! 

Fanda:
Hop!

Árie - Jožan:
Haha! Uhrovatej čolek, co se na holku podívá a zkoprní. Představ si, jaký to pro mě tehdy bylo, když se u našich v sadu objevila - Anežka. Jaký to bylo pro mě, čahouna. Přišla si, a že pro meruňky, že ju otec posílá. Prý když ji přidržím žebřík, že si je natrhá sama. Vím, asi jsem byl všem pro smích, ale já... radostí, radostí bych skákal. Ona trhala to přezrálý ovoce, a já čekal na každý sladký ukápnutí jak pes na aport. Měl jsem pak celý léto meruňky ve vlasech. Celý léto. Jen já a ona...

Trenérka:
Změna!

Jožan:
Celý léto, celý prázdniny.

Fanda:
Však s tebó nebyla klódná řeč. Na tréninky jsi kašlal a družstvo jsi nechal ve štychu!

Trenérka:
Děvčata. Dejte si chvíli pauzu. Ještě vás zavolám, ale ať vás nehledám po celém domě.
(Akvabely odcházejí. Posléze odejde i Trenérka)

Jožan:
Něco jsem musel podělat. Sousedka tvrdila, že emigrovali. Proč mi nic neřekla? Určitě věděla, že bych za ní jel kamkoliv. Kamkoliv!

Fanda:
Panebože, je to dávno. Copak teď néseš šťastné? (snaží se Jožana povzbudit)

Jožan:
(jakoby Fandu nevnímal)
Vždyť stačilo napsat aspoň dopis: Milý pan Jožánek, Plotky 44, Doubravice.

Fanda:
Chytej! (hodí míč)
Vnuků máme nepočítaně. Ženu máš hodnó, úplnó světicu.

Jožan:
Slídil jsem a pátral. Nikdo mi nic neřek', nikdo neporadil. Kam odjela? To se přece nedělá...

Fanda:
Hop!

Jožan:
(pro sebe)
...občas ve svým sadu vídám za večerů jen stíny. Jaký by to asi bylo? Jaký by to asi bylo probudit se do jinýho rána? (decrescendo)
-
(jakoby se probudil ze sna)
Máš pravdu. Co na tom. Zapomněla, nezapomněla. Vokážeme těm děckám. Natrhnem jim plavky!
(hodí míček)

Fanda:
Jasný!

Fanda a Jožan:
(chvíli si házejí)

3. Boj

Fanda:
(vážným tónem. Jakoby mu vyschlo v ústech, musí si odkašlávat)
Jožane...

Jožan:
No?

Fanda:
Je tu něco...Ehm.

Jožan:
No?

Fanda:
Ještě než mě zaházijó hlinó, ehm, a než babky budó zalívat nade mnó macešky, musím ti něco říct.

Jožan:
A sakryš, to zní vážně.

Fanda:
Dostal jsem tehdy dopis. Ehm, od Anežky.

Jožan:
Dostal dopis?

Fanda:
Je to už ale dávno.

Jožan:
Počkej, počkej...

Fanda:
Psala ještě ten rok, před Vánocema.

Jožan:
Psala ti? Psala tobě? Proč by měla psát tobě? Zrovna tobě? Hlópý 

vtipy.

Fanda:
Jožine, ehm. Ona nepsala mně.

Jožan:
Neplácej a raděj hraj.

Fanda:
Promiň.

Jožan:

(zvážní, pochopí, že Fanda patrně nežertuje)
-
Komu teda psala?

Fanda:
Hrozně mě to mrzí. I mně se stejskalo. Já jsem na vás strašně žárlil.

Jožan:
Komu psala?!

Fanda:
Pamatuješ starýho Kotrbu?

Jožan:
Ten ožrala pošťák? Co ten s tím má společnýho?

Fanda:
Někdy nám do baráku dával dopisy pro celou ves, protože...

Jožan:
(svitne mu)

Jožan a Fanda:
(společně)...protože jste/jsme bydleli na kraji vsi a jemu se nechtělo štrachat kvůli pár lejstrům do kopca.

Fanda:
Byl zase ožralé. Mezi dopisama tam byl jeden pro tebe. Psané z Brna.
-
Já ho otevřel.

Jožan:
To byl dopis od Anežky?

Fanda:
Jo.

Jožan:
Kecáš! Toto přeci není možný. To bys neudělal.

Fanda:
Strašně jsem na tebe žárlil. Ani nevíš, jak mě bodalo, když jsem vás musel vídat spolu. Ten dopis jsem spálil. Všecky ty slova, ty slova, který patřili tobě a ne mně!

Jožan:
Kolik bylo těch dopisů?

Fanda:
Žádné. Jeden. Asi se lekla, nebo já nevím. Nebo... Nebo už pak nemohla.

Jožan:
Proč by nemohla?

Fanda:
(leze to z něj jak z chlupaté deky)
To suchý léto, ona už asi věděla. Věděla, že je pro ňu poslední. Psala ti ze špitálu

Jožan:
(zírá na Fandu)
Ze špitálu?

Fanda:
Chtěla prožít prý lásku. Chtěla ju prožít s tebó!

Jožan:
(pořád se nemůže domoci slov)

Fanda:
Hned po prázdninách ju tata musel vzít do Brna. Nějaká vrozená vada. Byl jsem vůl. Celé život jsem to v sobě dusil. Chtěla se s tebó rozlóčit.

Jožan:
(náhle se vrhne po Fandovi)
Ty... Ty hovado!

Jožan a Fanda:
(zápasí)

Fanda:
(snaží se Jožana odstrčit) (přerývaně)
Byl jsem pitomé učeň. Klidně mě zab.

Jožan:
(Přestane zápasit. Začne se mu dělat zle. Stále rozčilen.)
Tys to celou dobu věděl? Kde je a kam odjela?

Fanda:
Jo.

Jožan:
To snad není možný, to snad není pravda...

Fanda:
Hrozně mě to mrzí. Měl jsi všecko, já nic.

Jožan:
Je mi... Je mi blbě...
(rozrušený a v šoku hledá místo, kde se může opřít)

Fanda:
Jožane! Co je ti? Proboha! Co je ti?
(vyběhne z bazénu a hledá někoho ku pomoci)
Prosím vás! Prosím vás...

Trenérka:
(neozývá se)

Fanda:
Prosím vás! Je tu někdo? Je tu někdo?
(chvíli běhá zmateně po koupališti)

4. Dopis

Jožan:
(klidně. Leží na okraji bazénu)
Psala něco o mně?

Fanda:
(ještě zmatený)
Cože?
(uvědomí si, že je potřeba být u Jožana, běží k němu)

Jožan:
Psala něco o mě?

Fanda:
Vždyť to víš. V klidu lež. Nehébé se.

Jožan:
(se smíchem)
Ty’s mi ju ukrad. Ukrad’s mi jedinou šťastnou myšlenku. Do hroma s Kotrbou! Do hroma s ním! S ožralou nechutným. Nemá na to právo.

Fanda:
(Vlídně. Klečí nad Jožanem)
Psala ti všecko. O vaší zahradě, o velkým suchu, o tobě, o vás dvó. Rvalo mi to srdce. Víš? Byl jsem hňup.

Jožan:
Nemám vzpomínku.

Fanda:
Žárlil jsem. Já myslel, že se stejně díváš po jinéch holkách. Vždyť ses za chvilu musel ženit.

Jožan:
Ona tam byla. Já tam taky byl. Nemám vzpomínky.

Fanda:
Hrozně mě to mrzí. Jožane.

5. Finale

Akvabely a Trenérka jako Anežka:
(zjevují se Jožanovi jako dávný sen)

Trenérka jako Anežka:
(vstoupí poslední)

Jožan:
(hledí na zjevení Anežky)

Fanda:
(zjevení nevidí)
Věděla, že bys za ňó šel kamkoliv. Že bys vypustil dušu, abys mohl k ní. Prosím tě, dej mi po čuni, nebo cokoliv.

Jožan:
(vstane, ale již to není on)
Sucho, vojáci...

Fanda:
Jožane! Vzpamatuj se. Ježiši Kriste, kde je ta trenérka, nebo někdo?!

Jožan:
Nad stromama pak jen nebe. Teď už jsem dočista sám.

Fanda:
Co to plácáš? Jožko. Mysli na vnuky a na svó ženu.

Jožan:
(naposledy k Fandovi)
Milovala mě pořád?

Fanda:
Pořád.

Vokalíza - Trenérka jako Anežka

Akvabely:
(Kouzelná choreografie s počátkem Anežčiny vokalízy )

Fanda:
(Hledá pomoc. Nikde nikdo. Uvědomuje si bezmoc a osamění)

Tercet – Jožan a Anežka zpívají, Fanda odříkává útržky dopisu

Jožan:
V zahradách planých stromů bez ovoce.

Anežka:
V zahradách, kde voní květy, kde svítí slunce.

Fanda:
(cituje úryvky z dopisu. Viz přílohu)

Jožan:
V zahradách, kde voda není a tráva usychá

Anežka:
Tam kde smíš pít a se mnou spát.

Jožan:
Byla jsi tam možná moje

Anežka:
A ty byl jistě můj

Jožan:
Pod hvězdami

Anežka:
Pod švestkami

Jožan:
Tam jsem chtěl žít

Anežka:
Já tam s tebou byla

Anežka a Jožan:
V zahradách. V zahradách...
(oba odplouvají na lepší místo)

Akvabely:
(zmizí)

Fanda:
(nevalně hodí míček za Jožanem)
Hop!